kniha: denník šílené manželky

8. září 2007 v 22:46 | Lisa
Na začátku bylo UÁÍÍÍ. Ale na to už všichni zapomněli. Nepředbíhejme však.
Nejmenovala se Xénie. Mohlo se jí říkat jakkoli, třeba Hoří nebo Pohromářka nebo Přírodní katastrofa. Bylo to jedno, důležité je, že žila, jako by se ztratila. Jako by zapomněla, kam jde a kdo je a kým toužila být. Také rok, kdy se tohle všechno událo, mohl být kterýkoli. Třeba ten příští. Nebo minulý. Nebo přechodný. Mohlo se to stát Xénii i vám. Nebo někomu, koho ještě neznáte, ale však vy ho brzy potkáte. Nebo minete. V ulici Osudová 9, která se nejmenuje podle symfonie.
Název té ulice souvisí s Xéniiným životem. Jenže Xénie o tom neměla ani ponětí. Už druhý den se po ní v noci plazil had s tváří ženy, s tváří Lilit, ÚÁÍÍÍ. Nesyčel, usmíval se na ni a budil ji. Někam ji táhl. Ale kam?
Ten den měla jít nakupovat s dcerami. Ne s oběma, to by nepřežila, i když Pohromářka přežila jinak úplně všechno. Šla nakupovat s každou zvlášť. Nejdříve se starší Kristýnou, která byla veliká, ztepilá a urputná. Poslední dobou byla také jako med, protože usoudila, že z puberty už vyrostla. A že by měla mít s maminečkou slitování. Takhle jí říkala Kristýna od toho dne, kdy s ní měla slitování. Od toho dne, kdy se odstěhovala z její domácnosti do maličkého bytu na Žižkově, hned za rohem od kina Aero, kde se promítaly filmy nezávislé tak, že Xénie pukala závistí. Tajně. Pukala i v Kristýnině bytě po dědečkovi. Xénie totiž nikdy nebydlela sama, nikdy nebyla nezávislá a podle toho to s ní také vypadalo.
Tiše čekala za kabinkou obchodního domu a snažila se nedýchat. V náruči objímala třináct ramínek s oblečky a kochala se nadějí, že některý z nich snad konečně bude ten pravý. Kristýnina blonďatá hlavička se objevila za závěsem a povzbudivě se na ni usmála.
"Tak co?" zeptala se Xénie.
"Tak nic."
Kristýna se zasmušila. Vystoupila ven v dalším modelu a rozprostřela se před matkou jako Venuše z pěny vystupující.
"Vypadám jak debil."
"Ani bych neřekla," namítla chabě Xénie. "Vypadáš nádherně. Jako..." Xénie hledala slova. "Jako Greta Garbo."
"Vždyť to říkám, jako debil,"
Xénie si neuvědomila, že božská GG nemůže projít Kristýniným postmoderním sítem.
"Já si vážně myslím, že ti ty šaty moc slušej," žbrblala tichounce.
Kristýna udělala zkormoucený obličej, který vždycky zabral a nezklamal ji ani tentokrát. "Skákla bys mi tam pro ty pruhovaný?"
Xénie čiperně odkvačila do hlubin obchodu. Měla smrt na jazyku, ale ani dnes smrt nepřicházela. Pohromářka všechno vydrží. Setřásla ze sebe hada a úpěnlivě myslela na Kristýnino blaho, jehož její holčička dosáhne jedině prostřednictvím pruhovaných šatů. Myslela na její blonďaté vlásky, se kterými před jednadvaceti lety tohle dítě vylezlo z jejího břicha. Tehdy se poprvé spatřily a Kristýniny vlasy hned Xénii fascinovaly.
Byly sice blonďaté, ale úplně jiné než ty její. Měly pevnou žíněnou strukturu, nekroutily se a bylo jich hodně. Už tehdy dávaly ty vlasy jasně najevo, že nezhnědnou, že jsou povahy severské, větrné a že s nimi hned tak něco nehne podobně jako s Kristýnou. Neměly nic společného s vlasy Xéniinými, nesmělými, nejasnými a rozpačitě vlnitými. A také Kristýna narostla větší, silnější a neskladnější než Xénie. Svého času z toho měly obě problém, kamkoli Xénie přišla, budila díky své drobné fyzické konstituci soucit, něžné city a ochranitelské sklony. Domnívala se, že v tom spočívá její štěstí. Xénie se trápila, že Kristýna dosáhla rozměrů, které jí neumožní, aby byla šťastná. Teprve později pochopila, jak moc se plete. Kristýna byla krásná a muži z ní šíleli.
Xénie sáhla po pruhovaných šatech ve velikosti, ze které by ona sama vypadla, a přinesla je dceři. Uvědomila si, jak je ráda, že to mají takhle legračně převrácené, ona je maminka pečující, Kristýna holčička maličká. Na velikosti nezáleží, opakovala si připitoměle.
V kapse jí zazvonil mobil. Volal Miláček. Takhle říkala svému muži.
"Dneska je Svatej Valentýn," vykřikoval nadšeně, "jdem na večeři. Svíčka, biftek, romantika, nedělej, že nechápeš! Stav se u mě v práci a vyrazíme."
Takový byl Miláček, mile trapný a trapně nejmilejší. Její manžel odjakživa.
Kristýna odhrnula oponu.
"Super!" vykřikla konečně, když spatřila svůj obraz ve velikém zrcadle.
Xénii spadl kámen ze srdce. Kristýna byla v pruhovaných šatech k sežrání a dobře o tom věděla. Líbla Xénii za ucho.
"Jsi zlatá mamulka. Já zas běžím, mám ještě přednášku."
Zbyla z ní jen mořská pěna.
Xénie si povzdechla. Na řadu přicházela mladší dcera Justýna. Ale až za chvíli. Mohla se jít ještě projít, to se jí poštěstí málokdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama